Nápad zařadit do edice, ve které jsou knihy typu "učíme se poznávat zvířátka", i jednu knížku o obrněných tranportérech a raketometech je bizarní, ale některé specifické děti a postmoderní intelektuálové ji asi ocení.

Pěkný přehled opomíjených staveb, pestrý výběr, inspirativní nejen k výletům.

Gottland mne i přes různé nepřesnosti docela bavil. Tohle je trochu volněji pojatá sbírka fejetonů, která ty předchozí knížky spíš dokresluje, než že by přinášela moc nového.

Fotografie a další vyobrazení Prahy za velkých povodní, nejvíc je jich tam z let 1890 a 1940. I když je to poměrně úzké téma, je to docela pestrý výběr.

Český publicista Pavel Kosatík je především autorem politických biografií, v minulosti se mimo jiné věnoval například životům manželek českých prezidentů (Osm žen z Hradu – Praha: Mladá Fronta [1993] a další rozšířená vydání), bankéře Jaroslava Preisse (Bankéř první republiky - Praha: Motto a RIF [1996]) nebo komunistických funkcionářů Gottwaldovy KSČ (Gottwaldovi muži – Praha: Paseka [2004], spolu s Karlem Kaplanem). Jeho nový autorský počin, kniha esejí nazvaná České snění, na jeho dřívější práce tematicky navazuje, zároveň se jim ale svým širším nebiografickým záběrem poněkud vymyká a představuje v jeho tvorbě krok novým směrem.

České snění je koncipováno jako soubor Kosatíkových kulturně-historicky zaměřených textů, které původně vycházely jako seriál v časopisu Týden. Původní eseje byly revidovány a doplněny poznámkovým aparátem a rejstříkem, jedna z nich byla vyřazena a jiná naopak nově dopsána. Vznikla tak kniha, která částečně přesahuje původní publicistický formát a lze ji zároveň do jisté míry považovat za autorské stanovisko k některým dosud diskutovaným aspektům českých kulturních dějin.

Oněmi „sny“, z nichž každému je věnována jedna z dílčích esejí, jsou v Kosatíkově pojetí v podstatě specifické mentality, soubory dobových sdílených představ o významu českého národa a místě Čechů ve světě, které se show more projevují formou konkrétních národních aspirací. Tyto aspirace mohou nabývat jak podoby politické, například v případě pokusů o rozšíření teritoria českého státu, tak i ryze kulturní, která je patrná například ve snahách o zdokonalování českého jazyka nebo v rámci sporu o Rukopisy. „Český sen“ v Kosatíkově pojetí tedy obsahuje nejen samotnou ideu, ale i pokusy o její realizaci, ať už marginální nebo dotažené do konce – byť často hořkého a odlišného od původního záměru. Většinu autorem sledovaných témat je chronologicky možné zařadit do 19. a 1. poloviny 20. století, tedy doby formování moderní české identity a státnosti, přesahy do starších období či směrem k současnosti jsou spíše jen letmo načrtnuté. Patrná je zde přiznaná inspirace starší knihou Vladimíra Macury Český sen (Macura, Vladimír. [1998]. Český sen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny), pojetí prvku „snu“ je ale v obou knihách poněkud odlišné – Macurův český sen byl metaforickým vyjádřením myšlenkového světa českých „buditelů“ 19. století, zabýval se otázkou, jací jsme si mysleli, že jsme. U Kosatíka jde spíše o to, čím jsme si mysleli, že bychom mohli být.

Knihu otevírá obsáhlá esej Sen o Slovensku, která shrnuje české snahy vypořádat se s existencí Slovenska a Slováků v rámci obrazu vlastní národní identity. Sleduje vývoj myšlenky čechoslovakismu a jednotlivé české „kulturní mise“ na východ, ať už inspirované jednotlivci typu Karla Kálala, nebo v době první republiky přímo institucionalizované. Kosatík si zde všímá i toho, jak odlišně a rozporuplně byly tyto často „latentně imperiální“ snahy vnímány samotnými Slováky. Obdobné téma má i následující Sen o cestě na jih, který diskutuje kulturní, turistické i politické pronikání českých elit do jihoslovanských zemí a snahu o vytvoření politické síly, která by vyvážila německý vliv, a to včetně pokusu o vytvoření teritoriálního koridoru zhruba ve směru Bratislava-Terst. Z dalších kapitol jsou takovým pokusům o rozšíření vlivu a území českého státu věnovány i eseje Sen o Lužici, Sen o Podkarpatské Rusi a Sen o koloniích. Zvláštní případ pak v tomto kontextu představují Sen o Rusku a navazující Sen o SSSR, kde česká společnost reprezentovaná svými politiky a mysliteli naopak vystupuje v roli jakéhosi „mladšího bratra“, který hledá porozumění a ochranu o onoho „mocného slovanského dubiska“ a je opakovaně zklamáván.

Kromě těchto témat s mezinárodním přesahem jsou ovšem v knize zastoupeny i eseje, které se zabývají usilováním, jež směřovalo dovnitř české společnosti. Sen o tělesné zdatnosti mapuje počátky a vývoj sokolského hnutí, Sen o státě pro 40 milionů lidí rozvojovou vizi Tomáše Bati, Sen o novém náboženství vznik Církve československé a Sen o jazyce proměny péče o spisovný český jazyk a především hledání jeho vytoužené nové, čisté podoby. Do historie, respektive k jejím reinterpretacím odpovídajícím dobovým požadavkům, se pak obracejí Sen o pravlasti, Sen o vyhraných bitvách a Sen o rukopisech. Kapitolu samu pro sebe představuje Sen o životě bez Němců, ve kterém Kosatík popisuje vývoj vztahu obou etnických skupin v českých zemích až k jeho hořkému konci, a Sen o moři, který je krátkou kapitolou pojednávající především o tom, jak vybrané významné postavy české vnitrozemské kultury vnímaly moře.

Ve výběru témat a jejich zpracování je místy možné pozorovat jistou nevyváženost – zatímco některé eseje sledují vývoj konkrétního fenoménu, jiné, zejména ty kratší, jsou spíše souhrny informací, které mohou být zajímavé, ale u kterých je mentální struktura, která by je měla spojovat, spíše jen letmo načrtnuta. Týká se to například již zmiňovaného Snu o moři nebo Snu o pravlasti, který z větší části jen shrnuje dílo profesora Karla Kramáře (nezaměňovat se stejnojmenným politikem), kterého je dnes ze zpětného pohledu v podstatě možné zařadit do kategorie nepříliš významného „mašíblu“ (srov. Borecký, Vladimír. [1999]. Zrcadlo obzvláštního. Z našich mašíblů. Praha: Hynek s.r.o., s. 33-39).

U řady dalších témat by jistě bylo možné pustit se do podrobnějších analýz problému a uvést další související fakta. Nabízí se například ve Snu o Lužici nezmíněná teorie, že karta připojení Lužice k Československu možná hrála roli i při formování souhlasného postoje československých politiků k nevýhodné smlouvě o poválečných dodávkách uranu do SSSR (Valenta, Vladimír. [1998]. Co předcházelo těžbě uranu. Podbrdsko V, s. 182-195), nebo možnost podrobněji zmínit v rámci Snu o vyhraných bitvách problematiku opomíjených českých vojenských vítězství pod rakouskou vlajkou a vůbec vyrovnávání se poválečné československé armády s jejím rakouským dědictvím (srov. např. Fučík, Josef. [2006]. Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Praha: Mladá fronta.). Zvolená forma a záběr textů nicméně odpovídají původnímu publicistickém žánru, ke kterému jistá lehkost pera a soustředění na celkový obraz namísto podrobností patří. Výše uvedené problematické detaily proto nelze, s ohledem na to, že jde o práci určenou pro širší veřejnost a nikoli o odbornou studii, považovat za zásadní nedostatky.

Obdobně si je možné představit rozšíření pasáží věnovaných vývoji jednotlivých „snů“ od padesátých let 20. století dále a třeba i doplnění dalších kapitol – vždyť například raná 90. léta 20. století, z hlediska „produkce snů“ poměrně plodná, se pomalu již stávají vzdálenější minulostí. Ale už samotný fakt, že se při čtení Kosatíkovy knihy nabízejí další nápady, jak ji doplnit a co všechno by vlastně mohlo být dalšími „českými sny“ projevujícími se různou formou v různých dekádách (Sen o nepolitické politice? Sen o neutralitě? Sen o Americe?), svědčí o tom, že nejde o knihu zbytečnou. To, že svým způsobem po přečtení zanechává v čtenáři více otázek, než kolik si jich kladl předtím, je jí jen ku prospěchu.

(psáno pro časopis Historická sociologie 2/2011) show less

Dějiny trampingu jako svébytného českého kulturního fenoménu 20. století patří k tématům, která dosud nejsou uceleně zpracována a zhodnocena. Trampské hnutí přitom představuje výraznou a bohatou subkulturu s celou řadou přesahů mimo vlastní rámec, jejíž sledování může mnohé vypovídat i o proměnách české společnosti obecně. Pro současný stav poznání problému je charakteristická především neuspořádanost pramenné základny. Řadu regionálních prací, které se historii trampingu věnují, je přes jejich nespornou užitečnost často možné označit za dílčí, a to zejména proto, že popisují dění z perspektivy trampů samotných a nevyužívají dalších možností, např. studia netrampských archivních pramenů. I dosud nejúplnější pokus o shrnutí vzniku a vývoje meziválečného trampingu v jednotlivých lokalitách, Dějiny trampingu Josefa Peterky (vydáno pod pseudonymem Bob Hurikán, poprvé v r.1940), spadá do této kategorie a je jako v podstatě žurnalistické dílo zatížen řadou nepřesností, které lze zpětně jen obtížně ověřovat.

Z toho důvodu je možné jen uvítat práci Jana Krška, pro kterou je právě podrobná, systematická a kritická práce s širokým spektrem pramenů, jež zahrnují kromě literatury i rozhovory s pamětníky a studium dobového tisku a archivních fondů včetně úřední korespondence, příznačná. Kniha obsahuje krátký úvod věnovaný historii show more trampského hnutí jako takového a kritice pramenné základny, po něm pak již následuje podrobný popis dějin meziválečného trampingu na střední Berounce a v okolí Rakovníka. Autor po jednotlivých lokalitách sleduje především vznik a vývoj trampských osad v regionu a jejich interakci s okolím, ať už s místními obyvateli, jinými typy rekreantů nebo např. s lesní správou. Charakterizuje jednotlivé aktéry a všímá si i toho, jak se na lokální úrovni projevovaly snahy regulovat rodící se hnutí, zejména prostřednictvím tzv. Kubátova zákona (vyhláška z r.1931 regulující pravidla pobytu v přírodě), a jakou roli hrála ve vývoji trampingu levicová až prosovětská orientace některých trampů.
Po slohové stránce je text vyvážený, splňuje nároky kladené na odbornou publikaci, aniž by tím přitom utrpěla jeho přístupnost širšímu publiku. Je patrné, že autorovi je téma blízké a má k němu osobní vztah, který se projevuje například mírně lyrizujícím nádechem některých partií. V tomto případě to však vzhledem k poctivě odvedené badatelské práci není na škodu a naopak je možné říci, že kniha tak zprostředkovává kromě „holých faktů“ i část dobové atmosféry obsažené v trampských kronikách a vzpomínkách pamětníků. K tomu vhodně dopomáhají i ilustrační fotografie, převážně staré snímky ze soukromých sbírek.

Krškova kniha, jejíž vydání je současně spojeno i s tematickou výstavou v rakovnické výstavní síni Na Radnici, tak představuje dobrý příklad regionální práce a lze souhlasit s autorovým přáním, že by mohla případně sloužit i jako příklad pro zpracování dějin trampingu v jiných oblastech.

(psáno pro časopis Český lid 97/2010) show less

Kniha M. Jelena je v podstatě úzce zaměřenou encyklopedií, která je určena širší veřejnosti a v řadě chronologicky řazených hesel podává základní informace o historii a současném stavu jednotlivých zrušených železničních tratí na našem území. Encyklopedická část textu je dále doplněna shrnující úvodní studií, 32 barevnými fotografiemi a osmi schematickými mapami, které lokalizují jednotlivé zrušené trati a znázorňují vývoj vybraných oblastí se složitější stavební historií. Autor se zaměřuje pouze na trati, na kterých probíhala a byla ukončena pravidelná osobní veřejná doprava, stranou záměrně ponechává výrazně širší problematiku drah průmyslových a zemědělských. S výjimkou několika významných případů se rovněž nezabývá železničními přeložkami, zvláštní pozornost je naopak věnována zrušeným železničním hraničním přechodům.

Sama o sobě je publikace podnětným úvodem do problematiky, a to jak z hlediska regionální historie dopravy, tak i z drážně-archeologického a památkového hlediska díky popisu samotných procesů, které vedou k fyzickému zániku železničních tratí. Ten je totiž často pozvolný, může začít útlumem dopravy a změnou funkce dráhy, přičemž její nevyužívané části včetně budov postupně degradují natolik, že se její obnova po „dočasném“ omezení provozu stává čím dál tím problematičtější. Za show more zmínku stojí rovněž například pasáž věnovaná velké vlně rušení tratí v 70. letech 20. století, která byla v podstatě opožděným ekonomickým důsledkem vylidnění pohraničních oblastí po 2. světové válce a nárůstu automobilové dopravy, a kdy bylo následkem nezájmu vládnoucího režimu promarněno několik vhodných příležitostí k zachování vybraných tratí formou muzejního provozu.

Kniha je doplněna seznamem literatury, patrně vzhledem ke své popularizační povaze však postrádá poznámkový aparát přímo v textu. Lze se ale domnívat, že přinejmenším uvedení základní literatury k jednotlivým lokalitám rovnou u encyklopedických hesel by mohlo její využitelnost rozšířit, aniž by tím utrpěla čitelnost. Zásadní faktografické nedostatky jsem nenalezl, občas se vyskytují drobná zjednodušení, která jsou však s ohledem na přehledový charakter knihy akceptovatelná (např. v Horním Benešově, kde došlo k poškození trati poddolováním – s.100 -, neprobíhala jen uváděná těžba barytu, ale rovněž polymetalických rud).

Obecně je tedy možné říci, že publikace představuje krok dobrým směrem a vhodný úvod do problematiky, ale téma zdaleka není do budoucna vyčerpáno a prostor pro celkové zpracování a zhodnocení historie dopravy v českých zemích z hlediska drážní archeologie stále zůstává otevřený.

(psáno pro časopis Zprávy památkové péče 5/2009) show less

Přehled historie příbramských kovohutí, řada fotek. Jde o propagační výroční publikaci podniku, udělané je to ale docela rozmáchle a kvalitně.

Podrobná historie vojenského prostoru Waffen-SS na Neveklovsku, včetně staveb, období po válce, vyšetřování válečných zločinů... Asi nejlepší, co jsem zatím k tomuhle tématu viděl.

Téma kolapsu společnosti je v posledních letech díky probíhající ekonomické krizi hojně diskutováno jak na laické úrovni, do níž je možné zpravidla počítat i obecnou žurnalistiku, tak i po odborné stránce. V případě studia kolapsů jako společenskovědního problému ale nejde o čistě konjunkturalistické téma - výzkum zániku a proměny minulých civilizací a kultur tvoří integrální součást zejména archeologického a historického bádání a je tedy na co navazovat. Až do vydání knihy Josepha Taintera The Collapse of Complex Societies v roce 1988 (česky Kolapsy složitých společností, Dokořán 2009) však byly obvykle rozebírány jednotlivé příčiny konkrétních případů zániku konkrétních společností. Tainterova teorie, která popisuje kolaps jako náhlou ztrátu komplexity, na níž se podílejí jak vnitřní dynamika společnosti, tak i vnější příčiny, které mohou představovat pověstnou „poslední kapku“, se oproti tomu snažila poskytnout obecný model kolapsu a neopomíjela ani potenciál navazujícího adaptivního rozvoje, který je předchozím snížením komplexity podmíněn.

V českém prostředí téma společenských kolapsů v návaznosti na Taintera v posledních letech významně pootevřeli Miroslav Bárta a Petr Pokorný knihou Něco překrásného se končí: Kolapsy v přírodě a společnosti (Dokořán, 2008), nešlo ale o jediný text týkající se tohoto problému - show more související otázky byly diskutovány jak v dalších, již specializovanějších pracích těchto autorů (např. Miroslav Bárta et al.: Ostrovy zapomnění. El-Héz a české výzkumy v západní egyptské poušti. Dokořán, 2009), tak i jinde - zde můžeme zmínit například esejistickou tvorbu Václava Cílka. Výrazný nárůst zájmu o tuto tematiku v posledních letech pak vedl Miroslava Bártu a Martina Kováře k pokusu sestavit multioborový sborník (či kolektivní monografii), který by byl věnovaný sociálním kolapsům a který by obsahoval příspěvky nejen historiků a archeologů, ale sociologů, ekonomů, přírodovědců a zástupců dalších relevantních vědních disciplín. Výsledkem je recenzovaná publikace.

Většina z celkem třiceti příspěvků obsažených v knize je řazena chronologicky, na začátku jsou doplněny obecným úvodem z pera Miroslava Bárty, který je věnován obecné definici kolapsu a jeho charakteristickým rysům, a na konci studiemi zaměřenými přírodovědně.

Na Bártův úvod navazuje oddíl sestavený z příspěvků z oboru archeologie; zastoupeni jsou Jiří Svoboda (Komplexnost lovců-sběračů a komplexnost moravského gravettienu), Jan Turek (Poháry místo monumentů. Tradice a změny v společnosti a v kosmologii evropských zemědělců ve 3. tisíciletí před Kristem), Alžběta Danielisová („A pak se potichu vytratili…“ Zánik keltské civilizace v Čechách z pohledu archeologie), Jiří Militký (Nejstarší středoevropské mince - vzestup a pád keltské civilizace ve střední Evropě z pohledu numismatiky) a Evžen Neustupný (Pulzování archeologických kultur). Obecně je možné říci, že texty v této kapitole jsou přínosné zejména tím, že shrnují aktuální stav poznání témat, která byla v minulosti vykládána jinak, přičemž tento starší výklad má dosud značnou setrvačnost - týká se to zejména příspěvků Turka, který u proměn eneolitických kultur v souladu s novějším poznáním akcentuje význam změn v symbolických systémech a obecně celospolečensky uznávané ideologii, a Danielisové, která hledá vnitřní, zejména ekonomické příčiny a projevy zhroucení keltského osídlení v českých zemích. Neustupného teoretičtěji zaměřený text rovněž zdůraznuje roli symbolických systémů a upozorňuje, že rozsáhlou změnu společnosti může přivodit i vznik nového zásadního symbolického prvku nebo proměna významu prvku existujícího. V archeologických pramenech je možné proměny tohoto typu pozorovat jako pulzování mezi rozvolněným a uniformním projevem archeologických kultur, kdy je starší, již diverzifikovaný symbolický systém nahrazen novou, symbolicky zatím jasně a jednotně provázanou ideologií.

Problematika starověkých civilizací je pokryta texty Petra Charváta (Každý konec je nový začátek: transformace sumerské společnosti na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l.), Jiřího Janáka (Achnaton - filozof na trůné nebo tyran?), pozoruhodnou studií Jakuba Maršálka Jednota a rozpady starověké Číny, která se zabývá komplexní dynamikou vztahů jednotlivých čínských států a jejich (nejen) politické kultury přibližně od roku 2000 př. n. l. do přelomu letopočtu, a prací Jiřího Musila Krize a úpadek římské říše.

Středověk a raný novověk zastupují studie Michala Lutovského (Vzestup a pád „říše českých Boleslavů“), Petra Čorneje (Husitství: katastrofa, neb východisko z pozdně středověké krize?), Markéty Křížové (Kolaps indiánských říší?), Josefa Opatrného o španělském koloniálním impériu (Dlouhá cesta ke kolapsu. Konec říše, nad níž nezapadalo slunce) a Jaroslava Pánka (Bílá hora a černý pád stavovského státu). Je možné říci, že i témata historicky natolik vytěžovaná, jako jsou některá z výše nastíněných, se podařilo autorům prezentovat prostřednictvím společného tématu „kolapsu“ poměrně inovativně, moderně a zajímavě.
Na tento oddíl pak plynule navazuje trochu nevyvážená sekce věnovaná novověku a nejnovější době. Její první polovinu představují historicky analytické příspěvky psané v obdobném duchu, jako v kapitole předchozí (Eduard Gombár - Zánik osmanského impéria, Robert Kvaček - Pád Rakousko-Uherska a vznik Československa, Ondřej Houska - Uspořádání odsouzené k zániku? Mýty a skutečnosti o kolapsu versailleského mírového systému, Martin Kovář - Smutný kolaps v pravý čas. Pád, který zachránil Británii). Text Jana Rychlíka Rozdělení Československa (1989-1992) je podrobnou kronikou popisovaných událostí s menším důrazem na teoreticko-analytický přístup, téma dějin 20. století pak uzavírá studie Michala Pullmana Úpadek a pád komunistických režimů ve střední a (jiho)východní Evropě. Následující texty, které reflektují nejnovější dějiny a současnost, trochu trpí nevyhnutelným handicapem, který je způsoben malým odstupem od popisovaných událostí. Příspěvek Jiřího Ellingera Spojené státy americké po 11. září 2001. Počátek úpadku amerického „impéria“? se s tímto problémem vyrovnává poměrně úspěšně tím, že se věnuje rozboru současných politologických a prognostických názorů na budoucí vývoj postavení Spojených států. Mojmír Hampl (Současná světová krize. Normální cyklus nebo náznak kolapsu?) zase představuje na příkladu aktuální finanční krize model distribučních koalic v pojetí Mancura Olsona. Za nejproblematičtější příspěvek knihy považuji text Miroslava Ševčíka a Michaely Ševčíkové Hrozba pro současnost i pro budoucnost: kolapsy veřejných rozpočtů na pokraji nového tisíciletí, který proti sobě v poněkud alarmistickém duchu staví idealizované (a ideologizované) koncepty (pozitivního) kapitalismu a (negativního) socialismu a má místy spíše charakter přednášky na sjezdu politické strany.

Poslední kapitolou knihy je oddíl nazvaný Člověk a přírodní prostředí. Jeho první příspěvek Kolapsy vs. přírodní katastrofy (Jan Kozák) je koncepčně poněkud nevyvážený, neboť kombinuje dosti obecnou teoretickou úvodní část s delším a v řadě ohledů podnětným rozborem zobrazování přírodních katastrof od 13. do 19. století. Vzhledem k pojetí publikace by možná bylo vhodnější zmiňovaný teoretický úvod pojmout jako samostatný a trochu detailnější příspěvek. Nejde ale o zásadní problém. Text Petra Pokorného Česká krajina a kolapsy částečně navazuje na archeologickou kapitolu knihy a zabývá se kolísáním pravěkého až raně středověkého osídlení Čech a jeho odrazem v palynologických pramenech. Pavla Státníková se v příspěvku Praha, Pražané a vltavské povodně věnuje historickým povodním na Vltavě a tomu, jak na ně společnost bezprostředně reagovala, zejména způsobu organizace záchranných a preventivních prací. Antropogenně podmíněné erozní procesy srovnává Lenka Lisá v článku O kolapsech skrytých pod povrchem krajiny. Publikaci pak uzavírají příspěvky Václava Cílka Suroviny a konec světa - od kolapsu k regenraci a Vladimír Brůny, Kateřiny Křovákové a Petera Chrastiny Paměť mostecké krajiny - delete a restart.

Celkově je možné knihu sestavenou Miroslavem Bártou a Martinem Kovářem jako zajímavý multidisciplinární příspěvek k problematice, která je v posledních letech v sociálních vědách hojně diskutována. Její široký tematický záběr zaručuje, že i čtenář, který se jedním ze zastoupených oborů zabývá, zde najde informace dokreslující věci jemu známé z jiného úhlu pohledu. Snaha oslovit široké spektrum autorů s sebou samozřejmě vždy nese i riziko roztříštěnosti, přebujelosti a nevyváženosti, dá se ale říci, že se editorům podařilo vypořádat se s tímto problémem poměrně dobře. Cesty civilizací a kultur tak představují záslužný počin, který se může v našem jazykovém prostředí stát jednou ze základních publikací na téma civilizačních kolapsů.

(psáno pro časopis Historická sociologie) show less

Výběr z fotek Prahy 19. a začátku 20. století. Věčná škoda ghetta. Německá verze textu místy malinko hapruje (přehozené popisky, překlad podomního obchodníka "Ježíška" jako "Weihnachtsmanna", byť dotyčný zřetelně vypadá jako Ježíš).

Studie o vývoji podoby oblasti mezi Kutnou Horou a Železnými horami, od pravěku do současnosti, docela dobře provedená. Hodně pozornosti je přirozeně věnováno rodu Chotků a zámku Kačina, který tu spolu s parkem/oborou tvořil dost významný prvek. Dále zaujaly třeba různé věci jako souvislost ubývání bohaté středověké sítě rybníků s počátky pěstování cukrové řepy a cukrovarnictvím nebo ukázky z písemného operátu k 1. vojenskému mapování (řadím si ho do mentální přihrádky "tohle by měl konečně někdo vydat vcelku!" hned vedle Balbínových Miscellaneí). Dá se i říct, že to představuje docela použitelný mustr pro podobné zpracování dalších oblastí.

Zaujaly pokrývačské břidlice v Pojizeří.

Zaujalo podzemní komorové dobývání andezitů.

Zmiňuje zajímavou oblast žulových lomů u Lipnice.

Těžko popsatelné dadaistické příhody ruského generála procházejícího krajem mezi Ralskem a Bezdězem (vyšlo to ostatně ku příležitosti výstavy Tajga Bezděskaja). Nevím, nakolik je to čitelné pro lidi, kteří Ralsko neznají a nikdy po jejich játrech nepásla rusalka smugljanka v klikvové mokřině poblíž Břehyně-Pecopaly, ale mně to přijde takovým nepostižitelným způsobem geniální. Takoví jsou kozáci!

(Jednou našel gastěrman brustgaĺtěr...)

Ne tak katalog, jako spíš "studijní mapa" k výstavě o krajině bývalého vojenského újezdu Ralsko. Kombinace vědeckého a uměleckého přístupu, toho druhého je tam víc, ale z toho prvního pevně vychází.

Sbírka horrorových a urban fantasy/duchařských povídek z edice Pevnost.
Šlechtovo "Něco o strašidlech" zaujme antiklimatickou pesimistickou pointou. Gotfridova "Malá smrt" má dobrý rozjezd, kde k navození docela zajímavě nepříjemné nejistoty stačí málo, ke konci mi přišlo, že to bere trochu hopem. "Krev pod sněhem" Jakuba Maříka je čímsi na způsob duchařské variace na majora Zemana/Krále Šumavy, trochu mi sice vadilo nasazení "těžké" nadpřirozené síly v něčem, co ze začátku vypadalo celkem komorně, ale nebylo to špatné a závěrečná hláška je výživná. Dosedělův "Solitér" by se, myslím, při trochu jiném nastavení obešel bez podzápletky s jistou mocnou nadpřirozenou bytostí, ale byl jsem docela zvědavý, jak se to bude vyvíjet. "Z Druhé strany" Jakuba Gumana na mne působilo trochu cinknutě Městskými válkami a různými duchařskými urban fantasy a skoro mi přišlo, že by tomu klidně slušel delší formát, kde se dá víc popisovat, takhle to bylo místy trochu uspěchané. U "Poltergeista ze školky" Michala Špačka jsem moc nechápal, co to mělo být - psáno je to odlehčeným stylem podřizujícím děj různým absurdním kudrlinkám, kde by člověk čekal, že to bude vtipné, satirické nebo tak něco, ale vlastně to vtipné nebylo.

Obsah plně vyhovuje tématu knihy, použitelná příručka. Vazba se po pár prolistováních rozpadne.

Kniha o ledu na českých vodách od člověka, který led zná a má ho rád. Spousta tipů na to, čeho si všímat, i jsem skoro dostal chuť vyrazit na brusle, i když nemám zimu moc v oblibě.

Kronika světového skautingu, která navazuje na podobnou knihu věnovanou skautingu československému. Řada historických informací na jednom místě, oproti té "české" kronice je to trochu nevyváženější co do výběru událostí (někdy mi třeba přišlo, že "doprovodných" světových událostí je tam až zbytečně moc) a regionálního pokrytí. Řada drobných nedostatků je ale taky daná tím, že autor během přípravy knihy do tisku zemřel.

Román koncentrující v sobě na kulisách, které sice nejsou přesně z našeho světa, ale mohly by být, zkušenost se základní vojenskou službou. Točí se kolem otázky, jak se člověk při takové šikanózní pakárně změní a má-li to nějaký význam. Duchem blízké Poslednímu recestistovi a TMĚ, docela zajímavě nejednoznačné.

"Foglarovka" o klucích trávících prázdniny kolem Staré Dubé v Posázaví. Nepříliš dějová, spíš soubor jednotlivých příhod, které slouží k vysvětlování různých "zálesáckých" zajímavostí vesměs spjatých s lesnictvím. Osobně mi přišly nejzajímavější epizody s cikány (pro její nezaujatou vyrovnanost) a horníky (protože staré doly).

Zajímavé vápence.

Lehce SF, ale spíš nesf detektivka, která je zároveň prezentací Akélových politických názorů a názoru na smysl, cíl a možnosti činnosti streetworkerů a dalších sociálních asistentů. Ta politicko-názorová rovina mi tu přišla tak nějak přirozenější, než u Žab, chápal jsem to do značné míry jako osobní výpověď navazující na jeho další knihy s autobiografickými rysy, jako byli "Poslední recesista a TMA" nebo "Ideal Army Blues". Jakkoli jsem třeba ty jeho alternativní dějiny četl rád, tak tyhle "plzeňské", osobnější knihy mi přijdou vlastně nakonec zajímavější, míň černobílé a ve výsledku autentičtější.

Místy zajímavé zmínky o podzemní těžbě lupků apod.

Prázdninové dobrodružství dvou kluků hledajících poklad v podzemní chodbě, v podstatě postaveno na schématu foglarovek. Takový běžný zástupce svého žánru.

Zásadní zdroj informací o lomech v Českém krasu.

Zajímavý popis žulových lomů na Skutečsku.

Mrákotínská žula a další zajímavosti.