Abyste tomu rozuměli: tato knížka není návodem, nýbrž přiznáním jak se dělá chalupa, když na to člověk nemá ani průpravu, ani znalosti, ani ruce nadané vrozenou obratností, a pokouší se to všechno překlenout nadšením, vírou a láskou.

Kdybyste toto upozornění přehlédli, mohli byste se svou chalupou špatně skončit, třebaže začínáte velice dobře — vyhledáváním odborné literatury a touhou po sebevzdělání.

Tahle knížka není ani tak odborná, jako spíš upřímná. Vznikala v letech, kdy se začala zdvihat mocná vlna chalupářství. V letech, kdy lidé jako by se rozkročili přes několik století najednou: zrozeni ve století dvacátém stojí jednou nohou v kosmickém, dvacátém prvním století, zatímco tou druhou, chalupnickou nohou, se opírají o devatenáctý či ještě dřívější věk doškových a šindelových střech svých pradědů. Od pondělního rána do pátečního odpoledne stojí za pultem, u elektronkových počítačů, soustruhů, řídicích pák či registratur a v pátečním podvečeru — obtěžkáni nevídaným množstvím převelkých a nesourodých zavazadel — navracejí se do časů F. L. Věka, M. D. Rettigové či rychtáře Vaváka. Jenomže se nepřevlékají za F. L. Věka, nýbrž do zednického, zahradnického či jinak hastrošovitého oblečení a až do nedělního podvečera zakoušejí dobrodružství, hrdinství, útrapy i velkolepost fyzické práce.

Chci jim — spolu s Vladimírem Renčínem — vzdát touto knížkou alespoň drobný dík. Za to, že po těch sobotách a nedělích zachránili více chalup, než kolik jich je ve všech evropských skansenech. Za to, že se upřímně a bez proklamací naučili ctít a obdivovat práci lidských rukou. A že se naučili v tichých stěnách svých staronových stavení ani ne tak odpočívat, jako spíš přemýšlet.

Kdyby se naučili jenom tohle, byl by to dostatečný důvod, abychom my dva sedli ke svým stolům a připravili jim s nesmělým, ale vděčným srdcem tyto stránky. Už proto, že jsme jedněmi z nich.